Další jména v line-upu OAF 2003 budou uveřejněna postupně v následujících dnech. Již nyní ale můžeme s klidným svědomím potvrdit, Lighthouse nesází na vyčpělé mediální hvězdy či marketingové finesy. Dramaturgie festivalu se ponese na úrovni komunikace aktuálních a dovolujeme si tvrdit že i budoucích trendů, jak je ostatně vepsáno i v názvu agentury. 
  Rádi bychom již dnes upozornili na bonbónek v podobě vystoupení live actu seskupeného okolo breakbeatového šamana Adam Freelanda. První koncert projektu Free*Land se uskutečnil 5.3. tohoto roku, což pasuje jedinečnou 3D show projektu na jednu z nejžhavějších novinek domácí festivalové sezóny. 

Laurent Garnier
  Narodil se v Paříži roku 1965 a odmalička vyrůstal na hudbě. "Rodiče mě často brali do klubů - tepající hudba, světla - bylo to okouzlující. Bylo krásné sledovat někoho kdo má tu moc, donutit lidi k tanci."  Ve dvanácti si Laurent pořídil první pár gramofonů. Během roku už rozdával kamarádům kazety a hrál na školních parties. Ve čtrnácti odehrál svou první sólo novoroční party v babiččině restauraci. 
  Poté co ho rodiče nutili do serióznější práce, vystřídal několik zaměstnání, aby se odstěhoval do Británie ve snaze vyhnout se vojenské službě. Tam v roce 1987 získal první opravdovou práci. Jako první a jediný francouz se stal residentem legendární manchesterské Haciendy. "Hrával jsem disco, hi-NRG, Village People, Taylor Dayne, ..." směje se dnes "bylo to velmi otevřené". Pak ale udeřila house music: "Tancoval jsem v Haciendě, když najdenou Mike Pickering zahrál "Love Can’t Turn Around od Fairley Jackmaster Funk. Pocítil jsem to jako obrovskou ránu, šel okamžitě k Djovi a říkám: Co to kurva je?  Nic takového jsem předtím neslyšel." Jakmile se poté v Mancheeru objevili Derrick May, Adonis, nebo Marshall Jefferson byl Garnier na místě, nahrával kazety z rádia a následně se snažil sháněl desky s hudbou která ho tak oslovila. 
  Po boomu house se Laurent vrátil zpět do Francie, kde si odkroutil svou povinnost vůči státu, ale již tehdy hrál v pařížských gay a house klubech. Po dalších šesti měsících v Haciendě projel Evropu během vrcholu vlny rave a založil v Paříži legendární klub Wake Up, což ho definitivně vyneslo na vrchol scény. 
  Rok 1991 je také počátkem Garnierovy producentské činnosti. Po sérii EPček na labelu FNAC vyvrcholily jeho první pokusy singly Acid Aiffel (společně se Shazzem a Ludovicem Navarrem) a Wake Up. Skokem do roku 1994 se konečně dostáváme k labelu F Communications. Ten založil Garnier společně s Ericem Morandem. K F Communications dnes snad není již co dodat, veškerá superlativa již byla řečena a jako postačující charakteristika se jeví motto labelu: Electronic With No Limit. 
  Na F Comu také vyšel Garnierův dlouhohrající debut s názvem A Shot In The Dark. "Nic z toho co je na albu jsem nevymyslel," říká skromně "Prostě jsem dělal hudbu ve kterou věřím a která se mi líbí už tolik let. Chtěl jsem vědět, jestli to zvládnu. Se všemi předchozími deskami mi někdo pomáhal." Faktem je že jeho cross over detroitského techna a chicagského house je dodnes jednou z učebnic obou stylů. Zároveň výstřel do tmy udal charakteristický zvuk a inovativní náboj pro další Garnierovy práce a pro F Communications vůbec. 
  Po vydání alba 30‘, které pro změnu koketuje s ambientem a triphopem a je oproti debutu minimalističtější, nastal další zlom v Garnierově kariéře. Rozhodl se zklidnit svůj hektický život napůl v klubech a napůl na cestách a věnovat se více studiu a pilování živého hraní. Jako live act se také objevil na několika prestižních evropských akcích jako (Sonar, Borealis, T in The Park,...), čímž se dostáváme k jeho zatím poslední práci - albu Unreasonable Behaviour z roku 2000. Na něm je z dvou základních kamenů Garnierovy tvorby dominantní návrat k detroitské škole. Alba s nezapomenutelným The Man With The Red Face se k dnešnímu datu prodalo více než 250.000 kusů. V současné době Laurent údajně připravuje 4. album (pokud nepočítáme Early Works), o kterém ale bohužel ještě žádné dataily k dispozici nejsou.