Ibogain patří k přírodním halucinogenním drgogám. Jeho zdrojem je keřovitá rostlina Tabernanthe  Iboga, rostoucí v rovníkové Africe. Původní kultury této oblasti využívají kořeny ibogy v malých dávkách pro povzbuzení sexuality i jako celkové stimu-lancium, ve velkých dávkách pak k navození mystických zážitků v průběhu náboženských ceremo-nií (zejména v kultu Bwiti). Účinky látky jsou popisovány  již od poloviny 19. století. 
  Neurobiologické mechanismy účinku ibogainu jsou obdobné jako u ostatních halucinogenních látek: působí především na metabolismus nervových přenašečů serotoninu a dopaminu. Podobné neurobiologické pochody se předpokládají u schizofrenních psychóz.  mechanismy  halucinogenních látek v mozku souvisejí s jejich vlivem na specifické serotonergní receptory. Ve vazbě na tyto receptory  působí jako agonisté a antagonisté serotoninu a dopaminu. 
  Účinky halucinogenů (především LSD a psylocibinu) a jejich léčebné využití byly předmětem intenzivního výzkumu v 60. a počátkem 70. let.  Česká republika patřila ke světové špičce ve výzkumu účinků halucinogenních látek (včetně výzkumu klinického) a výzkumné práce Stanislava Grofa, Milana Hausnera či Jiřího Roubíčka a dalších odborníků patřily k nejlepším v oboru. 
S LSD a psilocybinem se kromě jiného experimentovalo v rámci psychoterapie k usnadnění a urychlení terapeutického procesu u těžších neuróz, poruch osobnosti, závislostí i u psychóz, a rovněž v psychoterapii umírajících. Stanislav Grof pak v návaznosti na terapeutickou práci za využití LSD, se svojí ženou rozvinul metodu holotropního dýchání. Zákazem používání LSD počátkem 70. let se tato pozoruhodná éra "psychodysleptické" či "psychedelické" psychoterapie výrazně utlumila a pozvolnou renesanci prodělává až po roce 1997.
  Moderní medicína má tedy v této oblasti řadu zkušeností   a použití halucinogenu ibogainu v léčbě závislých není v podstatě žádnou převratnou novinkou. Podobně jako v případě LSD se používají poměrně vysoké dávky, tzv. psychedelické, které navozují transcendentální, "kosmické" prožívání. Sezení s intoxikacemi se opakují a během nich, obvykle pod vedením zkušeného přísedícího, prodělává nemocný jakési urychlené osobní dozrávání, spojené s psycho-spirituální proměnou. 
  Při použití LSD v léčbě závislých byly popisovány vcelku dobré výsledky, srovnatelné s intenzivní rezidenční léčbou v terapeutické komunitě - tam si ovšem klient prostřednictvím sociálního učení osvojuje zároveň nové a užitečné vzorce chování, které mu psychedelický prožitek sám o sobě nepřináší. Následná péče či doléčování se proto pokládaly za nezbytné i při použití halucinogenů. 
  Pokud je autorovi známo, není léčba závislých s použitím ibogainu povolena jako léčebná metoda "lege artis"  žádné vyspělé zemi. V každém případě by ibogain patřil do rukou lékaře, stejně jako jiné halucinogeny, a požadavek seriózního klinického výzkumu je plně na místě. Nutno rovněž upozornit, že po léčebných kúrách s použitím LSD i po jeho experimentálním podávání se dosti často dostavovaly psychické komplikace, například psychotické stavy, deprese či alkoholismus. Mnohdy k nim docházelo až po několika letech.
Návrat halucinogenů do spektra legálních léčebných metod u závislostí i jiných psychických poruch by mohl být užitečný.  "Léčba ibogainem" u drogově závislých však není zázračnou a vše řešící kúrou - jdeme v podstatě s novou drogou starou cestou, která není bez úspěchů ani bez rizik. 
KK 2003-04-23